Hrála za Slavii i reprezentaci, teď vede Spartu. Čím si trenérka Haniaková získala exligistu Bestu?

Vyhrála nejdůležitější bitvu, porazila vážnou nemoc. Legenda ženského fotbalu Eva Haniaková si teď užívá radosti s vnoučaty, je ale jasné, že sportovní láska jejího života – tedy fotbal – jí pořád chybí. „Je už dlouho součást mého života, na to se nedá zapomenout,“ povzdechne si energická dáma, která trénuje dívky ve Spartě, při procházce s vnoučkem. „Samozřejmě, že po tom všem, co jsem prožila, jsou hodnoty někde jinde, ale sport a ženský fotbal je v mém srdci stále.“

Však jste se také po překonání zdravotních trablů k fotbalu vrátila. Nešlo to bez něj vydržet?
Moc jsem se těšila mezi holky, že můžu zase trénovat. Mohla jsem se o ně starat, to mládí kolem sebe jsem moc potřebovala.

A teď jste kvůli koronaviru zase bez fotbalu. Amatérský fotbal se zastavil. Můžete ho sledovat v televizi v podání profesionálů, nebo být s hráčkami v kontaktu na dálku. Jak těžké to pro vás je?
Bohužel. Doba je taková, je to strašně ubíjející. Nejenom pro děvčata a děti, ale všeobecně i pro nás pro dospělé, protože se snažíme motivovat děti ke sportu. Bohužel doba, kdy bude lépe, tak je asi z pohledu fotbalu v nedohlednu.

Štve vás tedy v základu, že děti nemohou sportovat…
Dětem musíme dát pohyb, jinak prostě budou přibírat na váze, nebudou mít motivaci, vůli. Když přišlo nějaké nařízení, tak jsme ho vždy striktně dodržovali. Nezažila jsem, že by byl někdo z mého týmu nemocný, všechna pravidla se opravdu dodržovala, a proto je nám teď hodně smutno, když nemůžeme trénovat. Děti potřebují pohyb, vzduch, kolektiv. To nám všechno chybí.

Počítám, že se s týmem snažíte pracovat na dálku. Jak to funguje?
Od té doby, co jsme v ilegalitě, se snažíme s holkami komunikovat, motivovat je, vymýšlíme věci od online tréninků po virtuální zápasy, teď jsme hrály proti mladším klukům z Českého Brodu. Snažím se, aby se holky těšily, že budou mít trénink přes zoom s Irenou Martínkovou. A účast je dobrá, třeba sedmadvacet holek. Ona jim povídá, hrála ve Švédsku. Pro holky je to perfektní. Nebo jim udělá trénink fyzioterapeutka Klára od B týmu, ráda bych udělala, aby měly holky hodinu aerobiku. Snažím se, aby tam motivace byla, ale je to ubíjející. Je to o tom, že děti potřebují kolektiv.

Jak se pořádá virtuální zápas na dálku?
Probíhá tak, že se domluví dva týmy. Naše mladší žákyně proti mladším žákům, dali jsme si pravidla. Vybralo se šest disciplín – nožičky, hlavičky, běh na kilometr, nášlapy, posilování břicha, švihadla. Necháme, aby to holky natáčely na videa, aby nad tím byla kontrola. A prvních deset nejlepších si počítá výsledky. Samozřejmě s tím je práce, ale nakonec holky vyhrály 5:1, když měly některé disciplíny úplně nadstandardní.

Kde dominovaly?
Máme dívčinu, co udělá třeba 495 nožiček. Tohle všechno slouží k tomu, aby se holky zlepšovaly a třeba viděly, že ta kamarádka je lepší. Nebo vidí, že jsme prohrály kvůli tomu a tomu. Motivují ale i rodiče.

Jak?
Soutěžíme třeba s holkami, kdo víc naběhá. A rodiče? Pozor, ti jsou hraví, to byste se divil. Snažíme se něco dělat, ale už bych byla ráda, aby tam byl taky nějaký dobrý konec, aby to k něčemu vedlo.

Překládám si to správně tak, že byste si přála, aby omezení brzy skončila a mohlo se hrát. Přijde to na jaře?
Nevím, aspoň kdybychom mohly s holkami trénovat. Byla bych ráda, až začne škola, kdyby se něco změnilo. Ale jsem celá skeptická tím, co se děje, jaké máme informace, ta doba nás drží u krku.

Trénovala jste u dospělých, teď už dlouho fungujete u sparťanské mládeže. Máte strach, že může mít tahle situace vliv i na odliv mladých hráček od fotbalu? Nebo si začnou více vážit toho, že mohou sportovat?
Začnu všeobecně. Když si takhle zajdu na procházku a vidím rodiny, co s dětmi vyrazí ven a děti jezdí na kolech či bruslích, tak mám radost, že se něco děje. Na druhé straně ten odliv bude. Mladí si zvyknou na pohodlí. Odliv u mě v týmu není, ale mám zprávy, že ti a ti už skončili. Současná situace děti nemotivuje, zdá se jim, že to nemá význam. Takže my trenéři máme i psychologickou práci, aby děti věděly, proč to a to dělají.

Vy navíc máte celou fotbalovou rodinu. Jeden syn je trenérem v pražské I. A třídě, druhý syn je manažerem klubu, hrál i druhou ligu, teď si kopne za kbelské béčko…
Je to pravda. Vnuk navíc dělal plážový fotbal, ten se také zastavil. Nižší soutěže v Praze nejedou. Nejstarší syn, co vede Kbely, tak také nemohou trénovat. Je to fotbalová doba temna. Trpíme všichni. Je to i o tom, že synové živí rodiny, je to boj o přežití.

Když přišla řeč na Kbely, váš syn Tomáš si tam přivedl exligistu Pavla Bestu. Co jste na to říkala?
Myslím, že pro fotbal je to zpestření. Znala jsem ho. Taky jsme se dostali do legrační situace. Já přijela z tréninku a on říkal, jak to, že jste ve sparťanském. Já Spartu nemám rád. Ale já si to lepším tím, že jsem se dohodla s fotbalisty, že jakmile vyhrají zápas, tak přijdu s napečenými koláči, nebo s něčím podobným. A Besta rád jí, takže myslím, že ho mám na své straně. Kluci hodně vyhrávali, takže jsem tam chodila každý týden.

Takže překousl i ten sparťanský oděv?
Jo, jo, jo. On je dobrý strávník. To zase musím říct, že si u mě šplhnul, že hodně zkonzumoval a chutnalo mu. Zase jsme u té motivace…

Pavel Besta řekl, že nemá rád Spartu, zbytek vaší rodiny jsou slávističtí srdcaři. Jak to snášejí, že pracujete pro konkurenta z Letné?
Jediná vnučka je ještě sparťanka. Zbytek rodiny jsou zapálení slávisté, je to trošičku problém. Já jsem člověk, který není vyloženě jednostranný, podívám se ráda na každý zápas. Teď třeba hodně koukám na West Ham. Sleduji, co je dobré pro fotbal, kam to kluci dotáhli.

Synové to mají jinak?
Jsou zaměření hlavně na ten svůj klub.

Vy jste navíc byla dlouhá léta jako hráčka ve Slavii. Takže by měli pochopit, že máte vztah k oběma S?
Určitě. Vždyť já jsem byla ve Slavii dvacet let a teď to pomalu bude osmnáct let, co jsem ve Spartě. To jsou kusy života a je na co vzpomínat.

Dejte k dobru třeba něco z doby, kdy jste začínala ve Slavii.
Hrávaly jsme třeba přáteláky proti staré gardě Slavie a hrály jsme proti Bicanovi a v bráně byl Plánička. Já jsem byla ve Slavii od devětašedesátého roku. Dostaly jsme třeba osmnáct gólů, ale je to nezapomenutelný zážitek. Kdo může říct dneska, že hrál proti Bicanovi? Zážitků mám moc. Proto mám v hlavě myšlenku, že bych chtěla dát dohromady historii ženského fotbalu od prvopočátku. Málokdo ví, že o fotbalu žen byly první zmínky už v šestatřicátém roce, kdy hrál tým z Brna v Rakousku ve Vídni až do druhé světové války.

Když se řekne Slavia, co se vám na první dobrou vybaví?
Poznala jsem tam hodně lidí. Třeba trenér Marzin, uměl udělat atmosféru, uměl namotivovat. Měly jsme večírky se známými osobnostmi, byly slávistické karnevaly, hrály jsme během soboty a neděle tři exhibiční zápasy, kde bylo třeba dvanáct tisíc lidí. To byly neskutečné věci. Nedá se to zapomenout. Třeba turnaj Mladého světa v Rožnově na Moravě. Díky tomu jsme třeba fáraly do dolů. To byl zážitek.

To jako za trest, nebo za odměnu?
Turnaj byl mezinárodní a vždycky týmy měly sponzory. Patrony našeho týmu byli havíři. Jednou nás vzali do dolů. Dostaly jsme vybavení, přilby, kahany. Dostaly jsme se až úplně dolů do šachty, kde lezli horníci po zádech. Bylo vidět, jak těžkou práci mají. Taky jsme se ale dostaly i do ciziny, třeba do Itálie.

V cizině jste si po konci ve Slavii také zahrála, že?
Hrála jsem za reprezentaci, když přišla nabídka jít hrát do Rakouska. To bylo v době, kdy byl předsedou fotbalového svazu pan Chvalovský. Všechno klaplo a já hrála deset let za DFC Heidenreichstein. Postoupilo se z druhé ligy do první. Když jsem se loučila, dostala jsem vyznamenání, že jsem doživotní kapitánkou toho týmu. Po návratu jsem hrála druhou ligu, pak futsal a pomalu začínala trénovat. Tehdy mě oslovil Dušan Žovinec, zda bych se nechtěla přijít podívat.

A vy jste neodolala?
Šla jsem na Podvinný Mlýn, kde trénovaly starší žákyně. Chytlo mě to a od roku 2002 jsem vlastně ve Spartě, kde trénuji mládež. Byla tam ale i ženská reprezentace. Jako asistentka jsem byla u áčka, dělala jsem patnáctku, sedmnáctku. Život byl prostě plný fotbalu. S trenérstvím jsem začala od píky, teď mám trenérskou profilicenci pro mládež. Všechno jsem si odmakala.

Když jste nakousla zahraniční fotbal, jaká liga je podle vašeho gusta?
Líbí se mi anglický fotbal. Má kvalitu, bojovnost, proto obdivuji, kam se dostal Tomáš Souček. Všichni víme, že to neměl jednoduché. To je vzor pro mladé, kam to může kluk dotáhnout. Taky chci říct, že nemám zase tolik času vysedávat u televize, ale West Ham, to je takový balzámek v téhle době.

Ostatně se do světa posouvají i fotbalistky, že?
To je super zpráva pro reprezentaci. Holky něco zažijí, vidí, že to není zadarmo. Vždycky záleží na každém jedinci, jak k tomu přistoupí. Těší mě, že v áčku reprezentace mám holky, které prošly mýma rukama. To je pro mě zadostučinění. Vždycky chcete, aby se vaše holky dostaly co nejvýše.